Je tomu přeci jen už pár let zpátky, kdy se jednomu mému známému v pozdním listopadu a prosinci dařilo chytat štiky jako na běžícím pásu. S blížícími se vánočními svátky mu to ani přes sílící mráz nedalo a rozhodl se ulovit toho roku poslední štiku, kterou by takříkajíc ozdobil sváteční stůl.
  Hladina jeho úspěšného stojatého revíru byla již uzavřena neprodyšnou vrstvou ledu o síle několika málo centimentrů a tak padl výběr na blízkou řeku, kde už se úspěch také nejednou dostavil. S ohledem na venkovní teplotu, která se po ránu nepříjemně blížila -10°C, bylo důležité nepodcenit oblečení a tak raději pro jistotu zvolil místo jedněch raději dvoje, stejné to bylo s nátělníky, mikinami, ponožkami a vůbec všemi spodky i svršky. Asi po hodinovém oblékání jeho vizáž značně připomínala Marka Ebena a jeho postavu Válečka z dětského seriálu Kamarádi.
  Po příjezdu k vodě neskrýval milé překvapení spočívající v tom, že mírně tažná voda nad nedalekým jezem byla otevřená, bez ledové pokličky a široko daleko nikde nikdo. Započal tedy s výběrem místa, přípravou nářadí a jal se zabodnou vidličku na jím vytipované místo, což se ne a ne podařit, neboť promrzlá půda břehu této činnosti velmi intenzivně bránila - nu co, když to nejde silou, musí to jít ještě větší silou, řekl si a zabral o to víc. To vskutku pomohlo, vidlička prorazila svým hrotem svrchní zamrzlou vrstvu, načeč téměř celá projela značnou rychlostí do břehu, což mělo za následek to, že tento milý známý, který ji měl v rukou, udělal cosi na způsob lopingu a elegantním způsobem se poroučel do chladných vod řeky Radbuzy. 
  Ač to celé při představě té situace působí nesmírně komicky, je na místě připomenout, že v tom místě je poměrně vysoký břeh,  teplota vody naopak nízká, hloubka přes metr a půl a hlavně známý nebyl žádný čahoun a navíc byl a tuším, že dosud i je neplavec. V oblečení připomínající mladší verzi panáčka Michelinu ponořen cca po bradu do říčního toku, ťapal milý známý po prvotním nástupu mírného šoku vodou po proudu podél vysokého břehu asi 50m, až k místu, kde se zdálo být možné vodu opustit a vylézt. To se ukázalo mnohem náročnější, než zprvu vypadalo, přeci jen, člověk není zvyklý manipulovat se svým tělem, které zničehonic váží o pár desítek kilo víc ...
Po nekonečných minutách se mu nakonec s pomocí jediné dosažitelné větve povedlo řeku opustit, rozklepaný a mrznoucí dokázal svléci ze sebe všechny svršky, nastartovat a zatopit v autě, a tak, jak jej pánbůh stvořil, nasednout a odjet k teplu domácího krbu a pálenky, která ho jistojistě zachránila od nejhoršího.
 

Jaké poučení z toho vyplývá ?? Dávejte si bacha, může se to stát i Vám !

Komentář ke článku (2)

 Odkaz na zmíněný článek nalezneme níže : 

www.plzen.eu/obcan/o-meste/multimedia/ebook/knihy/ebook-naucna-stezka-udolim-mze-a-berounky.aspx

 (Zdrojem článku je web k Ehmk 2015 Plzeň)

Komentář ke článku (0)

MRK ví vše, to je, jak věřím, bez debat. Ví tedy MRK i víc než Google ?
Neznáte někdo kompletní text níže uvedené písně ?
Pokud ano, podělte se prosím a předem děkuji.

___________________________________

Když se setmí, tak už nejsem Jenda,
noc mě změní, Old Shatterhanda.
A v tu ránu hned je tu,
i můj bratr, Vinetou.

Dobrodružství ani nebezpečí
nikdy pravé muže nerozbrečí
Před námi hned uteče ..., každá xxxx z šesté Céé

Já bych žil nejradši, pořád mezi Apači ...
____________________________________

A pro Vaše ctěné potěšení si můžete poslechnout pár "Werichovek" z odkazů níže ...

http://www.youtube.com/watch?v=hDS5gDg_Pdg

http://www.youtube.com/watch?v=_rIq2W6e6aE

http://www.youtube.com/watch?v=y5VVCL4Q0rM

http://www.youtube.com/watch?v=y9KIwYw3qR4

Komentář ke článku (13)

„Na líčení jsem já kanón,“ vyrušilo nás z ničeho nic během důvěrného rozhovoru s kolegou a od vedlejšího pivem a rumem nasáklého stolu, který svým stářím a sešlostí jakoby zdůrazňoval, že osoba, jejíž kosmatá ústa tato věta opustila, také již leccos pamatuje a snad i o té velké vojně s Turkem by za dlouhých zimních večerů dokázala se zaujetím vyprávět snad celé celičké hodiny a jelikož to byla vojna tuze dlouhá, nebylo by divu, kdyby se takové poutavé vyprávění podané s nevšedním nadhledem pamětníka protáhlo až do časného rána, kdy pak za počínajícího cvrkotu všelikerého zpěvného ptactva máme plnou hlavu dojmů a zasněné oči plné hvězd, trávy a prachu z dlouhých cest po době dávno minulé.

   Přerušil jsem tedy drobným pokynutím levé ruky svého po pravici sedícího známého, dávajíc mu tak najevo, že by to mohlo být zajímavé, pokud se tedy děd odhodlá a něco nám o svém líčení povypráví a bude-li v dobrém rozmaru, možná i kouskem pantomimy své historky obohatí, aby byla popisovaná situace co možná nejvěrněji zobrazena a přiblížena.  

   Spolusedící kolega byl zřejmě shodného názoru a tak do hospodského přítmí prosvětleného pouze nažloutlým a mihotavým světlem několika umaštěných žárovek, které ta nejlepší léta měly již dávno za sebou, mohla začít proudit slova zmíněného staršího pána, jehož si pro tentokrát dovolím nazývat kmetem, neboť při důkladném zkoumání jeho osoby se člověk stále nemohl zbavit silného dojmu, že jeho vous je poněkud delší, než by měl být, tváře propadlé víc, než je zdrávo, uši odstávající naopak méně, než se na první pohled jevilo, vrásky hlubší, než by se zdálo být možné, až by jeden čekal, že skrz ně bude možné zmíněnou osobu prohlédnout a snad jen alkoholem podkalené rybí oči se zdály být opravdu takové jaké jsou, ale ani na tento fakt bych raději nepřísahal, neb by se mohlo jednat o nějaký eskamotérský trik a už babička mi vždycky radila, abych si zejména na eskamotéry dával setsakramentsky velký pozor !

   Po chvíli mlčení, kterou si tento veterán vzal zřejmě na rozmyšlenou, aby si po letech srovnal myšlenky, se začala z jeho vrásčitých úst linout slova, na která jsme dychtivě čekali a rázem jsme se ocitli ve spárech jeho vyprávění a hltali každou jeho hlásku.

   Ono to není jen tak, řeklo by se líčení, ale to má úplné přehršle všelikterých a rozličných způsobů, možností, variant, sestav a bůh ví, čeho všeho ještě, že kdyby se někdo rozhodl takové líčení důkladně popsat, těžko kdy se mu to podaří a to ani nemluvím o jeho odnožích, které již dávno upadly v zapomnění a ani já je nepamatuju ... A že už něco pamatuju !

   Ale pojďme k rybám a líčení na ně, povím Vám mladí pánové, jak jsem líčíval já, když jsem na ně ještě chodil a jakoby se zasnil, dodal, … k malebně se vinoucím meandrům nedaleké nížinné říčky u blízkého splavu.

   Ze všech zástupců vodní říše mi učarovaly zejména dravé druhy ryb a právě líčení na ně bylo nebo snad ještě je tím největším pošušňáním, jaké jsem mohl u své oblíbené vody zažívat.

    Mezitím si nechal stařík poručit další pivo s rumem a netrvalo dlouho, když po řádném usrknutí po odfouknutí načechrané pěny vysrknul i kalíšek toho nejostřejšího bramborového moku jaký osada znala.

   Z našich dravejch ryb můžeš, mladej, líčit na každou, ale zdaleka ne každou můžeš chytit ! To máte, kluci,  líčení na štiku, sumce, úhoře, okouna nebo candáta, potažmo i bolena, i když ten spíš prohání hejna ouklejí těsně  pod hladinou a na nalíčenou rybku dělá maximálně dlouhý nos. Všehovšudy si pamatuju jednoho jedinýho, kterýho jsem dokázal ošálit a moji nalíčenou rybku slupnul. Co se týká  příslušníků vokounovitejch, na ně jsem až tak moc nelíčil, jelikož dravec mému srdci nejbližší byl hlavně velkej sumec a nekorunovaná královna našich sladkejch vod – zubatá štika, která pak jako nejagresivnější predátor našich vod bejvala taky mým nejčastějším úlovkem, což bylo zcela jistojistě daný i tím, že živá kořist je pro ní zkrátka nejpřirozenější potravou a mnohdy je při lovu natolik slepá, že chytit ji je opravdu dílem okamžiku. Ale teď už mi, kamarádi, trošku vyprahlo a jazyk se mi lepí k patru, to by bodlo jedno orosený a kdyby tuhle soused pustil kapánek rumu, hned by se nám líp povídalo. Koupili jsme dědkovi tedy pivo a rum a čekali s neutuchajícím zájmem, co z něj ještě vypadne.

   Po tom, co si řádně přihnul z obou sklenic zároveň, rozpovídal se dál, jak že to tehdá bylo.

Jo a s těma sumcema jsem Vám to klucka řikal ? Že ne ? Tak hele, já tady několik sezon po sobě čistil řeku od sumců tak, že jsem vždycky rozvezl po řece pár míčů, pod který jsem zavěsil rybu na háku a ráno jsem se pak jel podívat, jak že to přes noc dopadlo a věřte, dopadlo to většinou tak, že jsem ryby ani nemohl odnést. Ne snad proto, že bych žádnou neslovil, ale pod jejich tíhou nebylo možný vytáhnout je žebřiňáku do kopce nad řekou, až mi kolikrát musel přijet na pomoc vozka se dvěma pivovarskejma valachama.

   Nebylo by tam ještě jedno zrzavý ?

No víte, my už asi budeme muset jít, ty naše holky by o nás asi měly strach, už je přeci jen dost pozdě …

   A to jste mi vlastně připomněli, že já už tady nějakej čásek marně líčím na jednu pohlednou důchodkyni vod vedle, vona je už nějakej dobu sama a vždycky se tu takhle pozdějc staví na jedno malý a já už ji mám pár tejnů v merku a ona furt nic. A bacha, už jde.

    Naše zraky se zvedly a od starce zamířily k právě se otvírajícím dveřím, do kterých vstoupila na svůj věk pohledná a přívětivá starší dáma a u baru si objednala již zmíňovanou malou dvanáctku.

    Snad dědovi naše přítomnost dodala odvahy a rozhodl se svoji favoritku konečně oslovit a se slovy teď anebo nikdy prudce vstal a to právě neměl dělat ! Jeho stářím a alkoholem zmožené tělo se zcela nekontrolovatelně sesunulo k zemi přímo k nohám výše uvedené paní. Ta, vidíc svíjet se nedaleko svých kotníků tak zuboženou lidskou bytost, sebrala veškeré morální i fyzické síly a dobráckým hlasem špitla : „Tak pojď ty moulo, já se o tebe postarám, takhle bys mi zvlčil !“

   Zavěsila si ho do rámě a volným krokem napodobujícím kroky tiché lesní šelmy si jej odváděla do svého hnízdečka a od těch dob už nedali jeden bez druhého ani ránu !

Komentář ke článku (0)