Knapíkův bloczech

Nikodémovo předvánoční requiem

  Je tomu přeci jen už pár let zpátky, kdy se jednomu mému známému v pozdním listopadu a prosinci dařilo chytat štiky jako na běžícím pásu. S blížícími se vánočními svátky mu to ani přes sílící mráz nedalo a rozhodl se ulovit toho roku poslední štiku, kterou by takříkajíc ozdobil sváteční stůl.
  Hladina jeho úspěšného stojatého revíru byla již uzavřena neprodyšnou vrstvou ledu o síle několika málo centimentrů a tak padl výběr na blízkou řeku, kde už se úspěch také nejednou dostavil. S ohledem na venkovní teplotu, která se po ránu nepříjemně blížila -10°C, bylo důležité nepodcenit oblečení a tak raději pro jistotu zvolil místo jedněch raději dvoje, stejné to bylo s nátělníky, mikinami, ponožkami a vůbec všemi spodky i svršky. Asi po hodinovém oblékání jeho vizáž značně připomínala Marka Ebena a jeho postavu Válečka z dětského seriálu Kamarádi.
  Po příjezdu k vodě neskrýval milé překvapení spočívající v tom, že mírně tažná voda nad nedalekým jezem byla otevřená, bez ledové pokličky a široko daleko nikde nikdo. Započal tedy s výběrem místa, přípravou nářadí a jal se zabodnou vidličku na jím vytipované místo, což se ne a ne podařit, neboť promrzlá půda břehu této činnosti velmi intenzivně bránila - nu co, když to nejde silou, musí to jít ještě větší silou, řekl si a zabral o to víc. To vskutku pomohlo, vidlička prorazila svým hrotem svrchní zamrzlou vrstvu, načeč téměř celá projela značnou rychlostí do břehu, což mělo za následek to, že tento milý známý, který ji měl v rukou, udělal cosi na způsob lopingu a elegantním způsobem se poroučel do chladných vod řeky Radbuzy. 
  Ač to celé při představě té situace působí nesmírně komicky, je na místě připomenout, že v tom místě je poměrně vysoký břeh,  teplota vody naopak nízká, hloubka přes metr a půl a hlavně známý nebyl žádný čahoun a navíc byl a tuším, že dosud i je neplavec. V oblečení připomínající mladší verzi panáčka Michelinu ponořen cca po bradu do říčního toku, ťapal milý známý po prvotním nástupu mírného šoku vodou po proudu podél vysokého břehu asi 50m, až k místu, kde se zdálo být možné vodu opustit a vylézt. To se ukázalo mnohem náročnější, než zprvu vypadalo, přeci jen, člověk není zvyklý manipulovat se svým tělem, které zničehonic váží o pár desítek kilo víc ...
Po nekonečných minutách se mu nakonec s pomocí jediné dosažitelné větve povedlo řeku opustit, rozklepaný a mrznoucí dokázal svléci ze sebe všechny svršky, nastartovat a zatopit v autě, a tak, jak jej pánbůh stvořil, nasednout a odjet k teplu domácího krbu a pálenky, která ho jistojistě zachránila od nejhoršího.
 

Jaké poučení z toho vyplývá ?? Dávejte si bacha, může se to stát i Vám !

Komentář ke článku (0)