Dlouho očekávaný termín zahájení lovu ryb na pstruhových vodách, 16. duben, nadešel a šlo se na ně. U mě byl tenhle den o to vzácnější, že jsem si pstruhovku vzal letos cca po deseti letech, kdy jsem na P vody zanevřel i z toho důvodu, že lepší než tahat na P nejčastěji nebránící se ryby mezi 15-25cm, stalo se pro mě jarní koketování s feedrem a plavanou poněkud pohodlnější alternativou, jak si povodit jiné větší a vzdorující ryby. 
    Nicméně celodenní vycházky s vlačákem okolo prudkých říček a zarostlých potůčků mi pravda chyběly víc, než jsem si připouštěl, a i proto jsem se letos na pstruhovky vrátil. V tomhle článku určitě nehodlám hodnotit kvalitu rybí osádky tuhle a támhle - na to je při zahájení poněkud brzo a tyhle zahajovací vycházky většinou nepřinášely žádné extrémní kusy ani přehršle záběrů - a ani to, jestli někde zasáhla do toku lidká ruka, víc než by bylo záhodno. Spíš se bude jednat o mé subjektivní pocity spojené s tímto návratem po letech, pár fotek z okolí vody a v neposlední řadě také trochu té zpravodajské činnosti z lovu samotného.
     Zahájení samotné bylo směrováno na řeku Mži do Svojšína a blízkého okolí, kam jsme plánovali vyrazit společně s Gregorem a trošku to tam poškádlit. Vcelku rozumně jsme se nehrnuli k vodě hned na šestou, ale posunuli jsme si start cca na půl osmou. Jediné, co mě lehce znepokojovalo, byl Jirkův požadavek, abych mu dovezl dvě půllitrovky rumu, což jsem učinil a děsil se následků, že bysme je snad měli v průběhu dopoledne vymlasknout. Naštěstí se ukázalo, že Jiří zašel ještě večír na dvě, což se poněkud protáhlo a ráno nebyl ve zcela optimální formě, respektive do ní měl docela daleko a tak se spokojil s jedním točeným, aby si osvěžil jazyk a lahve nechal naštěstí na jindy :)).
      Jak se dalo očekávat, zahajovací den nepřinesl na této vodě žádné větší překvapení, snad krom toho, že ulovení jakékoli ryby se ukázalo docela těžkým oříškem i pro tak zkušenou dvojici lovců, jakou byl náš tandem. Řeka nás podle očekávání přivítala lehkým nadstavem a v průběhu dopoledne jsme potkali dalších zhruba osm až deset lovících, z nichž pak některé i opakovaně, ale žádný z nich nehlásil, že by byl jakkoli úspěšný. Obešli jsme slušný kousek řeky po i proti proudu, ale světe div se, ryba žádná.
     Kolem poledne to pak Jirka zabalil a já u vody osiřel s tím, že to ještě chvíli zkusím a pak se přesunu na jiný menší revír vzdálený několik desítek kilometrů. Během zbylého vyšetřeného času se mi nakonec povedlo chytit klíště a nakonec přeci jen prvního letošního potočáka o délce cca 28cm, který byl bezesporu "rybou dne". Za krátkou chvíli ho následoval ještě hrouzek, který si bez bázně a hany vyšlápl na dvojku rotačku. Tím jsem uzavřel výlet na Mži a pokračoval dál.
    Po zrychleném přesunu vlakem jsem konečně dospěl k revíru, který plně splňoval moje představy o pstruhovém revíru plném vývratů, padlých stromů, tůněk, přelivů a jak se nakonec ukázalo, tak i ryb. Na to, že jsem se k téhle vodě dostal až někdy kolem třetí hodiny, aktivita ryb byla poměrně slušná, což svědčilo o tom, že tady opravdu jsou. Prošel jsem okolo potoka nějaké tři kilometry, avšak i tady se našly úseky, kde bylo znát, že na nich vládne tzv. chatařská míra, a potkat se tam s rybou hraničilo téměř se zázrakem. Přesto jsem se tady dočkal řádově desítek záběrů a nějakých cca dvacet kousků jsem odlovil, ale ani tady velikost ulovených ryb nepřesáhla magických 28cm.
Znaven celodenním lovem a plazením se okolo vody jsem nakonec podlehl volání civilizace a během návratu jsem se zastavil na točenou plzeňskou dvanáctku, která takzvaně bodla.
 
     Druhý den se nesl ve znamení plánované premiérové výpravy s přítelkyní na říčku Teplou, která byla teda po pravdě křišťálově čistá, ale zároveň i mrazivě ledová. Tady musím ocenit hlavně odolnost svojí polovičky, která odhodlahně a houževnatě postupovala se mnou podél revíru, i když místy se dalo je sotva hovořit o tom, že by tamtudy normální smrtelník, natož pak ženského pohlaví, dobrovolně a za plného vědomí brouzdal, ale jelikož bylo pěkně a slunečno, zvládli jsme tuto anabázi také vcelku bez problémů, až na situaci, kdy jsme se blížili k Bečovu n T., kde toho dne probíhaly oslavy relikviáře, jak já říkám bestiáře, Sv. Maura a bylo tudíž přelidněno, zejména pak počet projíždějících motorkářů převyšoval únosnou mez snad desetinásobně. Tenhle krásný revír vinoucí se roztomilým údolím z jedné strany lemovaným silnicí a z druhé železnicí také nepřinesl žádnou velkou porci úlovků, nicméně i tady se pár ryb na moje nástrahy nechalo nachytat. K mému překvapení jsem pak zjistil drobnou nesrovnalost v popisu revíru, kde je uvedeno - od jezu v Bečově až k Cihelnám - a právě u zmíněného jezu v Bečově jsem hodlal výpravu zakončit. Když jsem se pak dostal k velkému jezu pod Bečovem, který vypadá vážně nadupaně a následně se chystal pokračovat v lovu nad ním a postupovat dál k bečovskému jezu, zarazila mě Ája a ukazovala na cedulku na stromě, která říkala nene, tam už nesmíš. Po zdárném zakončení akce tedy u jezu níže, jsme vyrázli zpět k domovině a neopomněli svlažit vyprahlá volátka pivečkem v nejbližší osvěžovně.
   

    Na neděli jsem pak měl v plánu projít si další část revíru, na kterém jsem lovil v pátek odpoledne. Úsek, kde jsem tentokrát začínal vedl ještě blízkým okolí zástavby a zahrádek a i tady to vypadalo, že chatařská míra i zde vládne pevnou rukou. Z přilehlých pozemků mě hned po ránu vítal zuřivý štěkot několika místních mazlíčků, v tomhle případě spíš zuřivých hovad, a já byl jen rád, že ploty drží. No, aspoň si šťastní majitelé taky užili časného nedělního budíčku. To, že bylo po ránu místy namrznuto a v údolí jinovatka ani nevadilo, protože s postupujícím dopolednem se den vybarvil do parády, že jsem nestíhal odkládat přebytečné svršky. Jakmile jsem se dostal nad civilizaci, byly kontakty s rybami hned častější a jednou z prvních byla dravá plotice, která si dovolila na woblírka v barvě potočáka, nicméně další podobný úlovek se již neobjevil a dalšími rybami byli již jen potočáci opět tradiční velikosti. Jedinou výjimku mezi nimi tvořil duháček minižák dlaňové velikosti.       

     Přístup k revíru byl všudypřítomně znepříjemňovaný seschlými stonky obřích bolševníků, kterým se místy člověk prodíral jen s největší opatrností, ale i tak jsem nechtěně několik flíčků došlápnutím na tyhle ležící potvory nekompromisně vyplašil.         Stejně jako na spodním části i tady se našly úseky, kde o záběr prostě nebylo k zavadění, ale výsledek byl podobný jako v pátek odpoledne a ani "top rybu" se mi překonat nepodařilo. 
 

    To je asi zhruba stručný report ze zahajovacího víkendu jednoho navrátilce na pstruhovku, během kterého jsem kupodivu nic neutrhl, nespadl do vody a vracel se jako před lety na pokraji sil. K tomu mohu jen dodat slovy dědy Komárka, že stále a pořád platí :

Ale je tady krásně ... Jo, tady jo !!!
 

Komentář ke článku (5)